16. báseň Roby – Fran Směja

Vyznač se dněs v robach něni lehke,
bo to su stvořeňa jak šklo křehke.

Moji stači pravdy trochu ciknuč
a už možeš za to keru chytnuč.

Jak ju lapnu v paše zněnadaňa,
nadava, že němam vychovaňa.

Ale jak to zkušam s kamaradku,
to mě hnedaj věša na opratku.

K vyplače chce dycky ešče přidač.
Inač že chleb s vodum budu jidač…

A jak idu zavdy na hut piva,
to mi potem najmeň měšic zpiva.

K svatku sem ji kupil kombinačku…
To mě s ňum vyhnala, s taku čačku!

Ji stači košula flanelova!
Ta pry aspoň všecko pěkně schova…

Ale v takej tliřechoč baj z Prahy,
je pry dycky člověk jako nahy…

Aby měla s pradlem enem hračku,
přiněs sem ji pračku ze ždimačku.

Ale to sem džeprem dostal svoju
řekla, že se hodžim leda k oju!

Pračka že pry trha všecke pradlo,
a že nas připravi i o žradlo.

Dyby to tak druhej prezentoval…
Ta by mě zdvihala až po poval!

Ale jak sem se šel chlopum poščežovač,
řekli, že se možu gratulovač!

Že mam robu švarnu, bez poskvrny,
a že by měl poznač jejich srny!