Ludmila Hořká

Ludmila Hořká

Ludmila Hořká národopisně o Hlučínsku
autor: Hrazdilová Alena

Chtěla bych Vám přiblížit oblast rozsahem nevelkou a osobnost nijak nečnějící. Přesto jde o region prazvláštní a spisovatelku a folkloristku, která ještě ve dvacátém století zachraňovala na českém území češtinu a české smýšlení, aniž kdo o to kloudně stál. Jde o území kolem Hlučína, neboť další takový region kolem Hlubčic jsme ztratili na věky . Území, jehož obyvatelé žili ve Slezsku, říkali si Moravci, mluvili pro Čechy prapodivným nářečím a smýšlením a dlouho i příslušností byli Prusové – v nářečí okolí – Prajzáci.
Statečná chudá venkovanka z této oblasti, která měla ráda svůj „ lud“, si dala za úkol zachránit jejich zvyky a řeč a zachránit i jejich češství, byť to byl hořký úděl, že – Ludmilo Hořká? Váš život sám by vydal na román, já však podám jen stručný referát.

Život a literární profil

Hlučínské nářečí hrálo a vlastně i hraje svoji roli ve vypravěčském umění zdejších rodáků. Mezi nejznámější rodáky – spisovatele, lidové vypravěče a národopisné pracovníky na Hlučínsku patřila také Ludmila Hořká, vlastním jménem Marie Šindelářová, rozená Holoubková. Narodila se ve Štítině v roce 1892, zemřela pak v roce 1966 v Opavě.
Je známo, že její otec měl malý hostinec, kde po smrti matky, již jako jedenáctiletá, musela pomáhat. Zde se potkávala s různými osudy, které pak zúročila ve svých povídkách a románech. Celý život byla prostou venkovankou, literárním samoukem, bez možnosti nějakého ucelenějšího vzdělání, po kterém tak velice toužila. Navštěvovala pouze německou školu v Kravařích, to když byla u svých příbuzných (česká škola v Kravařích nebyla). Potom vychodila českou dvojtřídku ve Štítině. Už jako malé děvče pozorně naslouchala lidovým vypravěčům a hlavně své babičce a tetě (dále pak to byly lidové vypravěčky a zpěvačky – Francla Rybková, Johana Hajzrová, Kateřina Šumníková a vypravěči Josef Sentenský, Josef Lorenc, Josef Žídek a Josef Vrána) . Od nich znala povídání „O Kubovi – trubovi“ – obdoba pohádek o českém Honzovi, o hastrmanech, klekánici, ohnivých mužích a také pověsti z  Hlučínska. Již jako mladá se zajímala o národopisnou činnost. Protože se však zabývala českou problematikou, nebyla na Hlučínsku mnohdy svými německy smýšlejícími sousedy příznivě přijímána.

I po sňatku měla velké existenční problémy. Manžel – zedník – byl často bez práce, mnohdy musela sama proto uživit svých jedenáct dětí. V této době zaznamenává lidové písně a lidovou poezii z Hlučínska (zde vliv etnografů J. Vyhlídala a F. Myslivce). Zakládá také taneční soubor, jehož je hlavní oporou, jezdí s ním a v hlučínském kroji propaguje svůj kraj. Po zabrání Hlučínska v roce 1938 odešla na 10 měsíců do Kostelce na Hané, kde zakládá národopisný soubor. Hanáci prý mluvili slezským nářečím a představení měla veliký úspěch- byla vždy vyprodána. Zpočátku vystupují s hlučínskými tanci, později se věnují hanáckému folklóru. Od té doby se pak soubor jmenoval Hanácká beseda. Přes mnohé krize však soubor existuje do dneška.

Silně ji poznamenaly spletité politické, národnostní a sociální poměry na Hlučínsku za druhé světové války. Po jejím skončení se opět úspěšně věnovala národopisné činnosti. Po únoru 1948 se odmlčela a znovu začala publikovat až v roce 1959, kdy vychází její vrcholná próza Bejatka.

Bibliografie Ludmily Hořké

Literární činnost obsahuje jednak vlastní folkloristické zápisy a sběry materiálu, dále pak vzpomínky na mládí a tvorbu, zabývající se osudy Hlučíňanů v době obou světových válek a po roce 1945 (lidová kultura, politické problémy apod.). Jde vždy o hlučínský problém, který se Hořká snaží čtenáři ve všech jejich dílech objasnit a vysvětlit.

  • Bejatka. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1959. 123 s.

Novela líčí národnostní traumata na Hlučínsku. Pro národopisce význam – líčení průběhu svátků během celého roku na vesnici

  • Bílé punčochy. 1. vyd. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1964. 158 s.

Vzpomínky umírajícího muže, příslušníka německé armády za 2. světové války –glosuje mj. národnostní a společenské poměry lidí z Hlučínska. Zde jasně vidět protiválečný postoj Ludmily Hořké

  • Dolina. 1. vyd. Praha: Lidová demokracie, 1962. 171 s.

Kronika, v níž zachycuje postupující poněmčování pohraničí a obětavost zdejších vlastenců

  • Doma. 1. vyd. V Praze: Vyšehrad, 1943. 237 s.

Autorčina prvotina, autobiografie, líčí život slezské vesnice na začátku 1. světové války

  • Doma. 2. vyd. V Praze: Vyšehrad, 1947. 235 s.
  • Dvě slezské koledy. S. l. A. Satke, 1987. 1 nestr. svazek.
  • Hanysové. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1961. 167 s.

Zvyky a zvláštnosti běžného života na Hlučínsku, psáno hlučínským nářečím

  • Mezivodky. 1. vyd. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1962. 134 s.

Příběh rodiči vynuceného manželství – opět obraz poměrů na Hlučínsku – folkloristické prvky z Hlučínska

  • Mialam dwóch synów. Z čes. orig. Bejatka… Ostrava: Krajské nakladatelství, 1961. 152 s.
  • Modrá perla. 2. vyd. Praha: Ivo Železný, 1993. 58 s.

Povídky – knihovnička večerů pod lampou

  • Moravská svatba z Hlučínska. Praha: Moravec, 1926. 24 s. Separát z: Moravec, roč. 2.
  • Národopisné paběrky z Hlučínska. Opava: Slezský studijní ústav, 1948. 42 s.

Výběr sebraného materiálu lidové tvořivosti – zvyky a obyčeje části Hlučínska

  • Národopisné paběrky z Hlučínska. 2. vyd. Kravaře: Kulturní středisko zámek Kravaře, 2002. 45 s. ISBN 80-902889-7-9.
  • Řeka. V Praze: Katolický literární klub, 1945. 239 s.

Soužití vesnických lidí s řekou Opavicí, folklorní zápisky – texty říkadel, bajky, dětské hry

  • Řeka. 2. vyd. V Praze: Vyšehrad, 1946. 239 s.
  • Tesknice. 1. vyd. Opava: Matice slezská, Gramma, 1992. 43 s. Slovníček nářečních výrazů.

Sbírka básní

  • Trnité cesty. Ostrava: Profil, 1975. 246 s. Obsahuje: Mezivodky, Bejatka, Hanys Benjamin.

Tři novely z Hlučínska (Mezivodky, Bejatka, Hanys Bejamin) – 1. a 2. světová válka